THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ale copak to tu máme, nové CD LACUNA COIL? Už je tomu pár let od vydání „Comalies“, to by se za ty čtyři roky mohli blýsknout s něčím zajímavým. Album nevydali delší dobu, přesto se nedá říci, že by o nich nebylo slyšet. Jejich poslední zápis totiž slavil značný úspěch, celosvětově se ho prodalo na půl miliónu kusů (jen v USA 230 tisíc), Cristina Scabbia, zpěvačka a maskot v jedné osobě, zdobila obálky mnoha časopisů (pouze rockových, Mildo) a firma Century Media si zajisté namastila kapsu. A jak se s tímto nečekaným úspěchem poprala sama skupina, respektive jak moc potrápila svůj skladatelský potenciál?
Předem musím poznamenat (to pro ty, co nechtějí číst tento text až do konce), že se nezměnilo vůbec nic. Čtyři roky a vůbec žádný posun, vlastně se s klidem dá říci - deset let v té samé koleji. Svého času jsem tuto kapelu míval v oblibě, zvláště první album „In Reverie“ bylo, když ne něčím novým tak určitě zajímavým objevem na scéně. I poslední počin měl v sobě dost zajímavých momentů, ale „Karmacode“ je jen mlácení prázdné slámy. Ještě singl „Our Truth“ vypadal jako dobrá reklama pro album, ale ono to jím a ještě dvěmi třemi pěknými písněmi („Closer“, „In Visible Light“) končí. O novém albu probleskují zvěsti již delší dobu, čili se o rychlokvašeném produktu pro ukojení vydavatele dá mluvit jen stěží, spíš bych to viděl na to, že LACUNA COIL už opravdu nemá co říci. „Karmacode“ je skoro padesát minut nudy. Dvanáct čtyřminutových písní, pár zajímavých momentů sice zazní, ale jinak je pomalu jedna jako druhá (a jako ta předešlá na „Comalies“). A oproti albu předchozímu se kamsi vytratila i ona melancholická nálada a procítěnost. Skupina se při komponování nových písní místo na vykreslení emocí, na komponování hudby, dala na řemeslo. Po technické stránce bych opravdu nic nevytýkal, ale koho to dnes zajímá? Ostatně bylo opět vsazeno na jistotu v osobě producenta Waldemara Sorychty, známého například ze spolupráce se SENTENCED, SAMAEL, TIAMAT a dalšími. Předposlední skladba, „Without Fear“, je jediná vzpomínka na zasněné časy debutu. Na závěr ovšem smutek největší. Nechápu proč má někdo potřebu předělávat natolik výjimečnou skladbu, jako je „Enjoy The Silence“, tak ubohým a sterilním způsobem? Kdo by tomu věřil, že zrovna LACUNA COIL ve své verzi potratí veškeré kouzlo oné klasiky.
Century Media pro LACUNU COIL jistě udělají slušnou reklamu (ostatně ta již jede naplno) a album komerční úspěch mít bude, ale po čase CD zapadne a nikdo si na něj nevzpomene. A možná si nikdo ani po čase nevzpomene na tuhle partu, teda pokud se jí v blízké době nepovede něco opravdu zásadního, ale nevím, jestli tomu někdo věří.
Pokud čekáte od nové LACUNA COIL něco nového, tak opravdu marně. Pokud čekáte alespoň to samé jako posledně, „Karmacode“ je tu pro vás. Ale jinak je tohle jen slušně odvedené řemeslo, ze kterého se kamsi vytratila poetika, kterou skupina měla ve svých počátcích. Jde o zcela průměrné album, z hodnocení si však ještě neodpustím strhnout půlbodík za „Enjoy The Silence“, protože to opravdu tahá za uši.
4,5 / 10
Cristina Scabbia
- zpěv
Andrea Ferro
- zpěv
Cristiano Migliore
- kytara
Marco Biazzi
- kytara
Marco Coti Zelati
- basa, klávesy
Cristiano Mozzati
- bicí
1. Fragile
2. To The Edge
3. Our Truth
4. Within Me
5. Devoted
6. You Create
7. What I See
8. Fragments Of Faith
9. Closer
10. In Visible Light
11. The Game
12. Without Fear
13. Enjoy The Silence
Shallow Life (2009)
Karmacode (2006)
Comalies (2002)
Comalies (singl) (2002)
Unleashed Memories (2001)
Unleashed Memories (singl) (2001)
Halflife (EP) (2000)
In A Reverie (1999)
Lacuna Coil (EP) (1997)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 47:27
Produkce: Waldemar Sorychta
Studio: Galaxy Studios
Asi není překvapivé, že s úspěchem EVANESCENCE se kdejaká kapela snaží svézt na nastartované "dobré" vlně. Paradoxní a možná trochu směšný je ale fakt, že identický mustr pro svůj nový kabátek natahují i zasloužilejší a služebně starší seskupení a ani LACUNA COIL bohužel není výjimkou. Navíc málokdy se jim podaří neznít sladce a prázdně, což je určitě i největší slabinou "Karmacode". A abych nezapomněl, cover DEPECHE MODE je opravdu příšerný.
Nevidím to s novým albem LACUNA COIL sice až tak černě jako kolegové Noisy a V-dur, ale na druhou stranu ani nikterak nadějně. Je pravda, že tato kapela, která se dnes paradoxně těší ve Spojených Státech největšímu zájmu fanoušků ze všech hezky oblečených dětí od Century Media, si šla díky stálému koncertování téměř deset let za svým vytouženým cílem. Dnes tedy LACUNA COIL dostali příležitost střílet ostrými z prvních řad, bohužel na kvalitě jejich skladeb to příliš znát není. Nebudu říkat, že to někdy dříve bylo výrazně lepší, novinka mi přijde kvalitativně téměř shodná s předchozí nahrávkou "Comalies" (6/10) a LACUNA COIL znovu potvrzuje pověst kapely, která neurazí ani neohromí. Prostě takový příjemný, zručně udělaný, nadejchaný rock, ve kterém se toho zas až tolik neděje. Oproti minulosti zde slyším jasný příklon k nu-metalovým kytarovým postupům ( Munky a Fieldy se musí u "To The Edge" potutelně usmívat, ale skladba to je dobrá), tak jak si ostatně za oceánem žádají. První část alba obsahuje několik zajímavých skladeb ("To The Edge", "Our Truth", "Within Me") a řekne tak prakticky vše podstatné, druhá je jen zbytečnou vatou. Co ještě dodat? Snad jen, že Cristině Scabbia to znovu velmi sluší, promo fota se povedly ...ale ty chlápky v sukních co stojí za ní doporučuji zakrýt dlaní.
Už je to opravdu dlouho, co jsem si celkem s chutí pouštěl debut „In A Reverie“ tehdy nadějných Italů LACUNA COIL. Brzy však deska skončila kdesi zasunuta, neboť se její životnost neukázala velká. Přesto se jednalo o příjemně poslouchatelnou kolekci melodického metálku zjevně inspirovaného tehdejšími THE GATHERING. Kam se nám ale posunuli LACUNA COIL dnes? Bohužel zcela mimo onu původní nenásilnou příjemnost, naopak zvýraznili a rozpatlali ty nejkýčovitější polohy své hudby, nápaditost a osobitost seškrábali špachtlí a jako novou vrstvu naplácali ty nejbanálnější průhledné motivy. Inu už to není nic pro mě, ale dokonce pochybuji i o tom, že LACUNA COIL dokáží oslovit evropské protějšky americké středoškolské mládeže, která to samé žere jejich kolegům EVANESCENCE. A už vůbec pochybuji o soudnosti producenta, který dokázal připustit, že se v tracklistu objevila snad ta nejpříšernější coververze skladby „Enjoy The Silence“, jakou je možno zprasit.
Opäť sa potvrdilo pravidlo, že dielo určené širokým masám nemá byť "príliš dobré" a preto s nástupom LACUNA COIL na MTV prinášajú Taliani tradičný album plný nekonfliktnej "media-friendly" vaty. Zberači odrobiniek po EVANESCENCE, ktorí paradoxne ich štýl hrali oveľa skôr, upadli po síce vôbec nie dokonalých, no zaujímavých albumoch do žalostného podpriemeru.
Skladby obetovali invenciu a nápady na oltár chytľavosti, no nakoniec v nich nezostala ani tá. "Karmacode" nestojí za reč ani za pozornosť.
A ak si myslíte, že taká "Enjoy The Silence" od DEPECHE MODE sa cover verziou nedá pokaziť a chcete si to myslieť naďalej, vyhnite sa tomuto albumu oblúkom.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.